Sheltie - informační portál

Slovo herpes pochází z řečtiny a označuje infekční onemocnění vyvolané viry - herpes viry. Infekční onemocnění vyvolaná herpes viry nejsou záležitostí jen posledních let nebo desetiletí, ale jsou známa již po několik staletí a patří mezi nejčastější virová onemocnění člověka vůbec. Před herpes viry není samozřejmě uchráněn ani svět zvířat. Psí herpes virus CHV (canine herpes virus je takzvaný alfa-herpes virus, který napadá převážně domestikované a volně žijící psovité šelmy. Herpes virus canis byl prokázán v nejrůznějších zemích na celém světě: v USA, v Německu, v Anglii, Francii, Nizozemí, v Norsku, ve Švýcarsku, v Austrálii i v Japonsku. Dospělá zvířata se infikují přímým kontaktem při krytí nebo vylučováním sekretu z nosu. Štěňata se při narození nakazí kontaktem se sliznicí pochvy nebo po narození stykem s nosními sekrety matky (nebo jiných infikovaných zvířat). Tento virus se může přenášet z matky na štěňata také prostřednictvím placenty (plodového lůžka). Průběh infekce závisí především na věku psa v okamžiku nákazy. U štěňat starších pěti týdnů a u dospělých zvířat probíhá onemocnění často zcela bez příznaků. Pokud se ale objeví příznaky onemocnění, jde o zánětlivé procesy sliznic penisu a předkožky nebo pochvy; objevit se mohou také příznaky podobající se nachlazeni. Tyto záněty většinou samy odezní. Poté zůstává infekce a to je pro herpes virus typické po celou dobu latentní (tzn. skrytá). Virus lze prokázat například v úsecích nervů nebo jiných orgánech, ale reaktivuje se a začne se rozmnožovat až ve stresových situacích, jako je říje, porod a podobně, kdy je obranyschopnost organismu přirozeně oslabena. Pak se znovu začnou tvořit protilátky. Organismus psa začne virus vylučovat a tím se mohou nakazit ostatní psi. Infikované psy - přenašeče viru - lze odhalit tím, že je vyšetříme na přítomnost protilátek proti psímu herpes viru. Psovi se odebere krev a z ní se získá sérum. V takzvaném neutralizačním testu se sérum vyšetří na přítomnost protilátek, které jsou zaměřeny proti herpes viru.

Infekce herpes virem patří mezi hlavní příčiny úhynů štěňat následkem infekčních onemocněni. Pod tímto pojmem se skrývá celý komplex infekčních onemocnění, která jsou charakteristická tím, že u jedné feny nebo v jedné chovatelské stanici dochází ve zvýšené

míře ke ztrátám na štěňatech během prvních dní po porodu. Štěňata se narodí zdravá a jsou dobře vyvinutá, ale pak začnou žalostně naříkat a kňučet a odmítají přijímat potravu; pozorujeme u nich také ztížené dýcháni. Průběh nemoci bývá velmi akutní; štěňata umírají často během několika málo hodin od prvních příznaků onemocněni. Čím dříve zvířata onemocní, tím nepříznivější je průběh celé choroby. U štěňat do věku dvou týdnů způsobuje tato infekce většinou onemocnění se smrtelným průběhem. Pravděpodobnost, že štěňata zemřou následkem uvedené infekce, začne od třetího týdne klesat. Infikované štěně se však stává, jak jsme již popisovali, hostitelem psího herpes viru po celý zbytek svého života. U starších vrhů přežívají většinou nejsilnější štěňata. V kotci, ve kterém se infekční úhyny štěňat již jednou vyskytly, k nim může docházet stále znovu; choroba většinou útočí ve vlnách. Virus se rozšiřuje v organismu v lymfatických uzlinách všech tělesných orgánů a v určitých částech střeva. Kromě toho se šíří podél nervových drah až do mozku. Příznaky onemocnění se projevují ve zhoršeném celkovém zdravotním stavu psa, nechutenstvím, zpomalením srdečního tepu, sníženou tělesnou teplotou, bolestmi břicha, zvracením a průjmem. K tomu se přidává podchlazení štěňat a trvalé naříkání. Někdy pozorujeme také křeče a pohyby končetin jako při veslování. V některých případech však štěňata uhynou zcela náhle a bez jakýchkoliv příznaků. Diferenciální diagnóza uhynulých mladých psů musí vyloučit psinku, infekční zánět jater a parvovirózu psa.

Pokud se herpes virus přenese na dosud nenarozená štěňata placentou, závisí průběh onemocnění rovněž na okamžiku nákazy. Jestliže se fena dostane do styku s herpes virem poprvé při krytí, může se virus poté, co se v organismu dostatečně rozmnožil, usídlit v děloze. Tím muže zabránit zahnízdění vajíček nebo může způsobit úhyn plodů. Jestliže dojde k první infekci feny ve druhé třetině březosti, může dojít k mumifikaci plodů, potratu nebo předčasnému porodu. Pokud se fenka infikuje až v poslední třetině březosti, štěňata se narodí normálně. Jestliže však fena nemá dostatek protilátek v kolostru (mlezivu), uhynou štěňata během několika málo dní. Je-li koncentrace protilátek v kolostru dostatečně vysoká, štěňata sice nejsou chráněna před nákazou, ale před vlastním onemocněním ano. Proto většinou přijde fenka s pozitivním nálezem viru CHV následkem infekce herpes virem jen o svůj první vrh, protože neustálou reaktivací latentní infekce stále dochází k opakovanému oživování protilátek (booster). Následující vrhy jsou proto lépe chráněny díky vyšší koncentraci protilátek u matky.

Herpes viry jsou mimořádně nakažlivé. Jakmile se pes tímto virem infikuje, nikdy se ho už nezbaví, jedná se o celoživotní a trvalou infekci. Proto musíme počítat také s tím, že se toto infekční onemocnění stále rozšiřuje. Kromě herpes virů mohou infekce, jež vedou až k úhynu štěňat, vyvolávat také jiné druhy virů (například parvoviry), z bakterií pak E. coli nebo stafylokoky. Herpes virus je však v infekčních příčinách úhynů štěňat na prvním místě. Odhady stupně promořenosti populace psů hovoří o hodnotách od 6 do 22 procent. Podle výsledku průzkumů z Anglie a Francie se však zdá, že by tento virus mohl být podstatně více rozšířen, než se až dosud předpokládalo.

...prakticky neexistují. Neexistuje ani účinné očkováni, ani účinná léčba. Stupeň promořenosti populace psů je pravděpodobně vysoký (viz výše); ke Struktura Herpes viru

ztrátám na štěňatech dochází jen tehdy, když se matka infikuje poprvé až během březosti. Další březosti feny probíhají obvykle normálně; může se však snadno stát, že fenka při příštím cyklu nezačne hárat nebo nezabřezne. Proto se zdá, že nemá smysl vyřadit z chovu zvířata, u nichž byl virus prokázán. Měla by být pouze oddělena od psů. kteří virus dosud nepřenášejí, přinejmenším během březosti a v prvních dvou týdnech po porodu. Také štěňata, která přežila nákazu CHV, bychom měli držet stranou od negativních březích fen, které nejsou nakaženy virem CHV, a také od jejich novorozených štěňat, protože tato štěňata vylučují virus ještě po tři nebo čtyři týdny. Jediná možnost profylaxe spočívá v podávání takzvaných paraimunitních stimuačních prostředků k posílení imunity matky a štěňat během březosti a po narození. Tyto látky by měly stimulovat imunitní systém březí feny. Faktory, které přispívají k možnému rozšíření infekce, jsou mimo jiné chyby v péči o zvířata a způsobu jejich chovu a také ve zneužívání léků (například příliš časté a nekritické používání produktů obsahujících kortizon). Další příčinou problémů může být matka, pokud například začne vylučovat mléko příliš pozdě. Velký problém je hospitalismus, tedy vysoká hustota choroboplodných zárodků, která se vyskytuje především na místech, kde žije mnoho zvířat v omezeném prostoru - například v kotcích nebo útulcích pro psy. Proto je rozhodně třeba provádět v takových prostorách pravidelnou dezinfekci běžnými prostředky a dezinfikovat všechny prostory, ve kterých se zdržovali infikovaní psi, včetně všech předmětů v těchto prostorách.

Psí chřipka: pod pojmem psincový kašel chápeme komplex infekčních onemocnění dýchacího traktu psa. Tato onemocnění mohou být různého stupně závažnosti. Vyskytují se převážně za chladnějšího ročního období ve větších chovatelských zařízeních a prakticky je nelze ovlivnit antibiotiky. Na těchto hlavních infekcích se podílejí především následující druhy virů: reoviry. viry chřipky, viry lidské chřipky (u těchto virů jde: o chřipkové viry člověka! Proto se někdy namísto psincového kašle hovoří také o psí chřipce) a herpes viry. Proti psincovému kašli existuje očkování, ale v Evropě je v poslední době k dispozici jen očkovací látka proti virům parainfluenzy. Bohužel není k dispozici jako samostatná očkovací látka, ale vždy jen v kombinaci s očkováním proti psince, infekční žloutence a parvoviróze.

Onemocnění způsobuje herpesvirus HVC-1, podobný herpesviru lidskému, ale není přenosný na člověka, citlivé jsou pouze psovité šelmy (tedy beze strachu přenosu třeba na děti, kočky, atd.).

Ale zpátky ke štěňatům. Ty se nakazí během březosti feny cestou přestupu viru přes placentu nebo během porodu, popř. vdechnutím či polknutím kontaminovaných sekretů z porodních cest.

Štěňata, která jsou infikována do 7 dnů po narození, skoro stoprocentně hynou.

těňata nakažená po více než 14 dnech po porodu onemocní, ale mohou již přežít, popř. u nich probíhá infekce latentně (skrytě). Charakteristické u této věkové skupiny je úhyn několika štěňat z vrhu, ne všech.A konečně štěňata starší 1 měsíce, pokud dojde k jejich nakažení už neuhynou, popř. nemocnost je minimální.

říznaky u novorozených štěňat zahrnují apatii, nechutenství, výtoky z očí a nosu, někdy štěňata naříkají, popř. se objevuje kožní vyrážka, bez teploty. Do 48 hodin štěňata hynou.Štěňata infikovaná v průběhu prvních dvou týdnů života hynou do týdne po infekci.U starších štěňat (od 1 měsíce stáří) se objevuje zvýšená teplota, malátnost, nechutenství, zánět spojivek, rýma, zánět horních cest dýchacích.U fen se objevují aborty mrtvých nebo mumifikovaných plodů, předčasné porody nebo porody slabých, nevyvinutých štěňat.

Zdálo by se tedy jednoduché nechat fenu před připuštěním vyšetřit, zda-li nemá protilátky na herpesvirus (pomocí VNT, kdy 2-8 násobné zvýšeni titru je pozitivní i opakovaně po 3 týdnech) a pokud tomu tak není, vesele bez obav připouštět. Ale pozor! Tak jednoduché to právě není! Existuje totiž i latentní infekce u fen, kdy jsou tyto klinicky zdravé, protilátky jsou negativní, fena virus nevylučuje do prostředí a přesto tento virus přežívá v nervových gangliích. Potom stačí, aby se březí fena dostala do silného stresu z různých důvodů, aby došlo k aplikaci některých imunosupresivních léků, atd., virus se začne množit a napadne plody v děloze a máme problém.

Odpověď tedy na otázku v nadpisu, zda fena může špatně zabřezávat vlivem infekce ( i latentní ) herpesvirem zní ANO. Ale vzhledem k výše uvedeným faktům, diagnostika je problematická.

A teď to nejdůležitější! Existuje nějaká prevence před tímto herpesvirovým onemocněním u štěňat a zabránit tak úhynům a úspěšně odchovat vrhy?

Odpověď zní ANO!!!!!!!

Konečně máme již na trhu subjednotkovou vakcínu, která zabrání těmto problémům u štěňat!!!!

Jedná se o francouzskou vakcínu fy. Merial: EURICAN Herpes 205

Fenám se aplikují 2 dávky podkožně.

První buď v průběhu říje nebo 7-10 dní po předpokládaném krytí (doporučuji v průběhu říje).

Druhá 1-2 týdny před porodem.

Revakcinace v průběhu každé gravidity podle stejného schématu.

Z režimových opatření ještě doporučuji odchovávat štěňata do stáří 14 dnů ve vyhřívaných boxech, kde se pohybuje teplota na 37,0 – 37,7ºC při 45 – 55% vlhkosti, protože virus se méně množí při teplotě vyšší než 36ºC a navíc štěňata do stáří 2 týdnů nejsou schopna efektivní termoregulace.

Při teplotě vnějšího prostředí pod 34ºC přežívá herpesvirus více než 30 dnů, ale je velmi citlivý na běžné desinfekční prostředky.

Závěrem tedy vřele doporučuji vakcinovat feny proti tomuto onemocnění, zkvalitníte tím významně přežitelnost štěňat a věřím, že i početnost a životaschopnost vrhů.