Jak pracovat s bázlivou šeltií

            Ačkoliv si standard plemene něco takového nepřeje, vyskytují se mezi šeltičkami i bázlivé, lekavé a přecitlivělé povahy. Zájemce o šeltii na sport by měl při výběru svého budoucího štěňátka na povahu hodně dbát (viz článek o výběru šeltie na agility), mnoho lidí ale výběr podcení, případně dobře neodhadnou situaci. Někteří zpočátku neplánují, že by se svým psem cvičili, a k aktivitě je přivede až velký temperament a učenlivost pejska. A někdy se prostě stane, že sice pečlivě plánujeme a vybíráme psa vhodného na sport, ale pak nás nečekaně osloví méně vhodné, ale zcela neodolatelné štěně, které nás něčím chytne za srdíčko a všechna předsevzetí o výběru jsou pryč.

Příčiny bázlivého chování

     1)      vrozené – mnoho povahových znaků se dědí a některé linie nesou slabší povahy. Psi mohou projevovat extrémní vzrušivost a lekavost nebo se naopak ve stresu snadno dostávají do útlumu, jsou přehnaně nedůvěřiví k lidem, někteří velmi špatně snášejí fyzickou manipulaci.

     2)      získané na základě nevyrovaného chování matky (pokud mají štěňata možnost ji v určitých situacích pozorovat a napodobovat) nebo dalších psů u chovatele. Čím dříve je štěně z takových podmínek odebráno, tím méně špatných návyků získá. Ledacos lze napravit, problém může nastat např. v případě, kdy štěně zůstane doma u chovatele, je pak třeba nenechávat ho s matkou stále společně.

3)      získané nedostatečnou socializací – pokud se štěně včas neseznámí s rušivými vlivy, cizími lidmi a různými typy prostředí, může mít v budoucnu problémy v nových nebo pro něj stresových situacích. Ve svém domácím prostředí se přitom štěňátko může jevit vyrovnaně. Pokud je špatná socializace u chovatele, lze ji při včasném odběru dohnat – u štěněte s dobrou povahou prakticky bez následků, u štěňat od přírody nevyrovnaných nebo bojácných ale mohou nastat velké problémy při výchově a výcviku.

4)      získané špatnými zkušenostmi nebo nevhodným přístupem majitele – nemusí jít nutně o týrání zvířat, šeltie jsou velice vnímavé a příliš razantní přístup nebo psychický nátlak při výcviku je mohou odradit od spolupráce nebo jim některé činnosti zcela znechutit. V takových případech se začnou projevovat bázlivě i jinak vyrovnaní jedinci.        

Máme doma bázlivého psa – co dělat?

            Naprosto zásadní je získat důvěru pejska. Ať už se jedná o štěně nebo dospělého psa, musí co nejdřív přijít na to, že jeho páníček je pro něj spojencem, že od něj nikdy nepřijde nic zlého nebo nepochopitelného a že vždy vyřeší všechny nebezpečné situace. Nemluvte o svém psovi pohrdavě a nikdy mu nedávejte najevo, že jako „zbabělec“ není ve vašich očích tím správným psem. Nerozčilujte se na psa pro jeho bázlivé reakce ani se mu nevysmívejte. Pokud mu chcete zvednout sebevědomí a pomoci mu překonat strach z určitých situací, musí mezi vámi vzniknout pevné pouto, aby měl bojácný pejsek neustále v někom oporu a určité zázemí.

            Ze začátku by pes neměl být vystaven zbytečným stresovým situacím, k řešení konkrétních problémů je třeba přistupovat pozvolna. Pořád musí fungovat vzájemná důvěra! Abyste ji neztratili, musíte mít vždy situaci pod kontrolou a snažit se odhadnout, co ještě pes zvládne a jaké problémy můžou nastat. Např. u lekavého psa citlivého na zvuky lze předpokládat, že se může dát na útěk  při zaslechnutí velkého hluku, proto by měl být v rizikových prostředích vždy na vodítku s pevným obojkem, ze kterého se nemůže vyvléknout. Útěky bojácných šeltií jsou bohužel velice časté! Pokud taková šeltie uteče, ve stresu se vyhýbá lidem a je pak obvykle těžké ji vypátrat a odchytit.

            Při seznamování s novým prostředím je ideální mít malé štěně v náručí, nechat ho pozorovat okolí a seznamovat se s věcmi z bezpečí. Na klidnějších a bezpečných místech může být štěně na zemi a pokud se tam cítí dobře, není třeba mu neustále dělat „chůvu“, ale nesmí dojít k situaci, že by se krčilo strachy a přestalo komunikovat.

            Pokud pes začne v určitém prostředí panikařit nebo ho něco vyleká, nemá cenu ho na takovém místě násilím držet. Jedná-li se o psa, který je jinak vyrovnaný a má problém jen s konkrétní situací, stačí jako by nic poodejít kousek dál a z bezpečné vzdálenosti ho nechat situaci obhlédnout. Můžeme zkusit prokrmovat oblíbenými pamlsky a po zklidnění pejska se do problémového místa postupně vrátit. S vrozeně bojácnými psy však tento postup nemusí fungovat! Pokud se takový pes něčeho bojí, není snadné ho přesvědčit, že jeho strach je zbytečný – jeho pocit zřejmě nezmizí a naopak se může prohlubovat. Někdy tak může být lepší nesnažit se situaci vyřešit a psa zklidnit, ve vážných případech spíš zafunguje jít pryč a zabavit psa nějakou jeho oblíbenou činností, aby na zážitek zapomněl. A příště přistupovat k podobným situacím opatrněji a dobře se na ně připravit.

            Naprosto nevhodné je začít psa při projevech strachu utěšovat, litovat nebo problém jakkoliv zveličovat. Obvykle tím psa jen utvrdíme v tom, že se skutečně něco děje a že má pro své chování důvod. Je potřeba zachovat klid a ukázat svým přístupem psovi, že jeho psovod má situaci pod kontrolou a že se všechno zvládne. Neznamená to ale chování pejska zcela ignorovat, je potřeba mu vhodným způsobem pomoci problém překonat.

            Aby bylo možné bázlivého psa postupně zvykat na problémová prostředí apod., je třeba vědět, co ho dostane do dobré nálady, co ho baví, jak ho motivovat. Důležité je všem problémům předcházet, postřehnout případná „nebezpečí“ dříve než pes a poutat ho na sebe např. procvičováním dobře zvládnutých oblíbených cviků, které pes v klidných podmínkách opravdu nadšeně a spolehlivě provádí. Výborně se osvědčuje chůze u nohy s očním kontaktem, kdy pejsek zaujatý plněním cviku vůbec nepostřehne, že prochází kolem něčeho, co by ho mohlo vylekat. Pokud už k vylekání došlo, ale pes s námi ještě komunikuje, je i tak možné zkusit nějaký cvik (nesmíme být ale těsně u toho, čeho se pes bojí) a jeho splnění nebo aspoň ochotu spolupracovat bohatě odměnit. Tento přístup psa za prvé zaměstná a umožní mu zapomenout na problém a za druhé to prospívá jeho sebevědomí, protože může být chválen a odměněn za něco, co se mu podařilo. Odměny musí být bohaté a naše radost ze spolupráce upřímná.

            Soužití s bázlivým psem často znamená určitá omezení. Nemůžeme s ním chodit všude, kde nás napadne (třeba ho bezstarostně uvázat před obchodem), musíme být připravení na nečekané rizikové situace, ledacos je potřeba plánovat s ohledem na to, jestli to náš strašpytlík zvládne. Musíme mu věnovat svůj čas a pozornost, především v prvním roce života ve velké míře. Rozhodně se to ale vyplatí, svojí péčí můžeme z bojácného štěněte vychovat téměř „normálního“ pohodového psa, který si bude věřit a bude na něj spolehnutí.

Je možné cvičit s bojácnou šeltií agility?

            Bázlivé šeltie agility běhají - sice není jednoduché s nimi pracovat, zejména v počátcích výcviku,  ale pokud se to podaří, můžou dosahovat výborných výsledků. Začátky jsou však opravdu těžké. Nic se nesmí uspěchat a pes musí být neustále přesvědčený, že cvičiště s parkurem je báječné místo plné hraček, pamlsků a zábavy. Jakýkoliv nátlak, nespokojenost psovoda nebo netrpělivost se obvykle odrazí ve vztahu psa k dané činnosti. Pes pak mezi překážkami nekomunikuje, pokouší se odejít, chce se jít raději seznamovat s jinými psy nebo předstírá hledání spadlého pamlsku. Jeho pohyb po parkuru je neochotný a pomalý, snaží se vyhýbat překážkám a zrychluje jen v situaci, kdy tuší přiblížení cíle. Pokud se jedná o pejska, který se vzápětí na louce honí s kamarády šílenou rychlostí za tenisákem, je to velká škoda a psovod nebo i trenér by se nad sebou měli zamyslet.

            Co dělat, aby se něco takového nestalo? Základem je opět a znova vybudování perfektního vztahu psovoda se psem, spousty společných her a co nejvíc cviků naučených doma nebo na vycházkách. Psovod by měl svého psa dobře znát, umět ho dobře motivovat a společný čas trávit aktivně, ne jen nutnými procházkami na vyvenčení a unavení psa. S bojácným psem bychom měli co nejvíc problémů vyřešit dřív, než se vydáme mezi překážky. Důležité je, aby si pes nespojil svůj strach z určitých činností a situací právě se cvičištěm a překážkami. Pokud se bojí výšek, nemůžeme ho rovnou na cvičišti tahat na kladinu, musíme ho na to připravit postupně, nejlépe mimo parkur. Pokud mu vadí fyzická manipulace, poradíme se s trenérem o možnostech učení jednotlivých překážek jinými způsoby. Vhodné bývá využití klikru, při cvičení s ním se nepoužívá manipulace se psem. Klikr trénink obecně zvyšuje psovi sebevědomí, protože je založený na iniciativě psa, psovod jen označuje správné chování a ignoruje chování nežádoucí.

            Abychom mohli s pejskem vyrazit i na závody nebo na náročnější trénink či tábor do cizího prostředí, je potřeba na to psa předem připravit. Nejlepší je jezdit na závody jako divák, nechat psa zvykat na rušné prostředí, hrát si s ním a po chvilkách na dohled od parkuru trénovat cviky, které se hodí pro přípravu budoucího agiliťáka (obíhání předmětů, odložení).

Možné problémy na parkuru

1)      Pes nechce běhat, odchází z parkuru nebo se tam pohybuje jen hodně pomalu – je nutné zapracovat na společných hrách, na motivaci, nevystavovat psa zbytečně těžkým úkolům. Vůbec nemá smysl závodit, dokud se problém nevyřeší! Častou příčinou je běhání moc dlouhých nebo obtížných sekvencí, dlouhodobě špatné vedení psovoda, kterému pes nerozumí, nebo také upozorňování psa na chyby, které jsou často chybami psovoda.

2)      Pes se bojí konkrétní překážky, vyhýbá se jí nebo ji překonává jen pomalu – obvykle to souvisí s tím, že pes dobře nepochopil, co se po něm na dané překážce žádá, nebo ho psovod stresuje svým chybným přístupem. Nejlepší je dočasně vyřadit překážku z tréninku, dobře si promyslet, co vlastně od psa na překážce budeme chtít, a udělat co nejvíc přípravných prací (např. kvůli houpačce natrénovat pohybování předměty, cvičení na gymnastických míčích apod.). K překážce se pak pomalu vrátit, cvičit ji mimo sekvence, bohatě odměňovat.

3)      Pes se bojí lidí kolem překážek, kouká po nich, utíká pryč při jejich pohybu – pokud má pes strach z lidí i mimo cvičiště, je potřeba zapracovat na socializaci. Není nutné (a někdy ani vhodné), aby cizí lidé krmili psa pamlsky nebo ho hladili, důležité je, aby si lidí spíše nevšímal a soustředil se na cvičení. Pokud ho ruší lidé jen na parkuru, je řešením zvýšit atraktivnost cvičení – lepší motivace, kratší sekvence, zařazování oblíbených překážek. Pes si začne více věřit a bude se víc soustředit na práci, která ho baví a kterou si je jistý.

4)      Pes sice miluje agility na tréninku, ale bojí se na závodech, neběhá naplno, nesoustředí se – důvodů může být spousta, velice často se jedná o nervozitu nebo ambice psovoda. Ten se pod tlakem okolností chová jinak než na tréninku, zejména v případě chyb na trati, a pes dospěje k pocitu, že tu není něco v pořádku. Zde platí důležitá agiliťácká zásada: Trénuj, jak závodíš, závoď, jak trénuješ! Pokud už problém nastal a pes si závody spojil se stresem a nečitelným chováním psovoda, je nejlepší začít od nuly, vrátit se k tréninku a na závody se nějakou dobu jezdit jen dívat, případně zkusit jako doskokan nebo na malých neoficiálních závodech zaběhnout část parkuru, pokud možno tak, aby to pes mohl dobře zvládnout. Důležité je neupozorňovat psa na vlastní chyby a nedostávat ho svým přístupem do stresu, je třeba brát závody zodpovědně, ale s nadhledem. Za závodní běh psovi vždy patří pochvala a bohatá odměna, a to i v případě, že se výkon nevydařil dle našich představ.

Stojí to všechno vůbec za to?

            Tuhle otázku si určitě položí každý, kdo „bojuje“ při výcviku s bázlivou šeltičkou a zatím se mu nedaří dosáhnout nějakého zlepšení. Na celý problém se lze podívat ze dvou možných úhlů.

            Pokud jsou pro vás důležité poháry ze závodů, pěkná umístění ve výsledkových listinách a nějaké ty fotky v časopise, budete při přípravě bojácného pejska neustále pod tlakem z pocitu, že on „na to nemá“. Výkon každého psa má své hranice a právě u měkkých citlivých psů je velice riskantní tlačit na výsledky a chtít po psovi i nemožné. Úplně nejhorší pak je ventilovat nějaké negativní emoce. Pokud se při výcviku přistihnete, že se nechováte ke psovi zcela korektně, protože svojí povahou nenaplňuje určitá očekávání, zkuste ještě jednou promyslet vše, co bylo napsáno výše, a případně cvičení včas vzdát, pokud na to nemáte nervy. Jsou situace, kdy je kariéra „gaučového psa“ lepším řešením než neustálá nespokojenost a stresování psa na cvičišti.

            A nebo to všechno prostě děláte pro psa – a pak stojí za to vytrvat, pečlivě zhodnotit svůj přístup a použité metody, a doufat, že trpělivostí a laskavostí postupně zvednete svému pejskovi sebevědomí. Protože sebevědomý pes je určitě šťastnější a má snažší život než pes, kterému nikdo s jeho strachem nepomůže. Každý malý pokrok, každý úspěch, každá odměna a pochvala může posunout bázlivého psa o kousek dál. Nikdo vám nezaručí, že vše vyjde na sto procent a že pes ve výcviku dosáhne na poháry a medaile – vítězstvím je v tomhle případě jeho radost ze společné činnosti za jakýchkoliv podmínek. A pokud se sehrajete jako skutečný tým a budete si svoje cvičení opravdu užívat, cokoliv dalšího už je jen bonus navíc.

                                                                                                                      Bc. Jana Zemková