Díl III.

Začátky mezi překážkami

Jak a kdy začít na překážkách?

            Kdy začít – to nelze jednoznačně odpovědět. Vše záleží především na schopnosti psovoda připravit štěně na společnou činnost mimo domácí prostředí. Kdo má dobře dostupné cvičiště agility a rozumného trenéra, který štěňátku vymyslí program odpovídající jeho věku, může se vrhnout mezi překážky hned, jakmile ho štěně i v rušivých podmínkách vnímá a spolupráce ho baví. To je velice důležité, nemá žádný smysl honit se po parkuru s nenamotivovaným štěňátkem, které není zvyklé se soustředit na psovoda, chce si jen hrát s jinými psy nebo se bojí přihlížejících lidí. Už od první chvíle je třeba myslet na to, že agility má být především společná zábava.

            Aby se štěněti jeho začátky usnadnily, musí pro to psovod i trenér udělat maximum. Zpočátku je nutné omezovat zbytečné rušivé vlivy (jiní psi navolno apod.) a cvičit jen velmi krátce. Samozřejmostí je, že pes přichází na cvičiště odpočinutý, nenakrmený a dobře vyvenčený. Při jakýchkoliv pochybách ohledně zdraví vůbec na cvičení nevyrazíme! U štěňat jsou tahle pravidla ještě důležitější než u dospělých zkušených psů, protože ostřílený psí sportovec si s ledasčím poradí, zatímco začátečníka je snadné přetáhnout nebo odradit od cvičení.

            Pokud má štěně za sebou „přípravku“ popsanou v předchozím článku (Agility bez překážek – příprava štěněte), budou pro něj i první tréninky mezi překážkami snadné. Psovod se jen nesmí začít chovat jinak a měnit něco z toho, co si „nasucho“ se štěnětem připravil. Může se ale stát, že pejsek i přesto nebude prostředí zvládat, například ho může nadměrně rozrušovat pohled na jiné běhající psy nebo se začne zničehonic něčeho bát. Pak je lepší nepouštět se zatím do cvičení a párkrát si přijít na cvičiště jen hrát, pracovat na motivaci a posilovat soustředění.

První sekvence

            I v případě, že vše jde jako po másle a pejsek od prvních chvil na cvičišti úžasně spolupracuje, nesmí psovod podlehnout nadšení a pustit se do zbytečně náročných prvků. Nemá cenu nikam spěchat, jediná překážka, kterou se zaručeně nic nezkazí bez ohledu na věk štěněte, je pevný tunel. Štěňata ho obvykle velmi rychle pochopí a zamilují si ho.

            Pokud je na cvičišti více pevných tunelů, lze z nich pro štěně vytvořit malý „parkur“ a cvičit na něm nejen náběhy do tunelů z různých úhlů, ale i jednotlivé typy křížení – pro začínajícího psovoda je cvičení otoček na tunelech snadnější než jinde, protože pes v tunelu jeho pohyb nevidí a nemůže tak reagovat na případné chyby a zaváhání. Důležité je procvičovat vedení na obě ruce a od začátku vést psa k tomu, aby si tunel vyhledával samostatně a neohlížel se na psovoda.

            Pokud štěně zvládá obíhání předmětů, je možné k tunelům postupně zapojit bočnice skokových překážek, bez ľaťky nebo s laťkou na zemi, a cvičit stahování kolem bočnic. Mezi agiliťáky se vedou diskuse, v jakém věku začít skákat, jestli trénovat na skokovkách s laťkou na zemi nebo na minimální výšce, jestli zvedat laťky postupně nebo počkat do ukončení růstu a pak skákat rovnou plnou výšku... Různí trenéři mají různé metody, důležité je vybrat si takovou, která přehnaně nezatěžuje psa. Pokud se trénuje v rozumné míře, nemůže štěněti ve věku cca 6 měsíců překonávání překážek s laťkou na výšce kolem 10 cm nijak ublížit. Překonávání překážek na plné výšce se u velkých plemen doporučuje kolem 1 roku věku, malá plemena dospívají dříve, není ale důvod spěchat a skákat plnou výšku dříve než v 10-12 měsících.

            Dobře připravené štěně může brzo začít běhat krátké sekvence (cca 5 překážek) s tunely a bočnicemi skokových překážek, později se sníženými skokovkami. Na těchto krátkých sekvencích se v následujících týdnech učí vše potřebné, spěchat se zapojením dalších překážek není nutné, hlavní je, aby tým zvládl základy vedení. Se psem je od počátku potřeba pracovat tak, aby chápal, co se po něm chce, a pracoval s plným nasazením a s chutí.

Zónové překážky

            Kladina, áčko a houpačka jsou překážky, jejichž správné samostatné překonávání (tedy především spolehlivé šlapání na zóny) zabere v nácviku spoustu času a je jen výhodou, pokud se určité základy natrénují mimo cvičiště, ještě dřív, než psa poprvé na tyhle překážky pustíme. Času je dost, pro příliš mladé psy stejně nejsou zónové překážky vhodné.

            U kladiny a áčka je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli budeme chtít od psa zóny sbíhané nebo zastavované. Oba způsoby mají své výhody a nevýhody. Sbíhání je rychlejší a pravděpodobně i zdravější, klade ale velké nároky na postřeh psovoda a vedení za sbíhanou zónou je náročnější, zvláště v moderních obtížných parkurech. Zastavování je přesné, zřetelné pro psovoda i rozhodčího, umožní psovodovi získat náskok, mnoho psů ale zastavování v parkuru nesnáší a je obtížné nacvičit opravdu rychlé samostatné naběhnutí psa do správné pozice. Psovod musí být velice důsledný. Každopádně pro psa je nejlepší, když se psovod rozhodne pro jednu metodu, kterou už nemění. Přeučování nebo časté střídání požadavků psy znejišťuje.

            U menší šeltičky je šance, že bude áčko sbíhat přirozeně, je to velmi časté. Větším šeltiím obvykle nevychází tak dobře krok a je třeba sbíhání áčka natrénovat (např. pomocí regulátorů) nebo se rozhodnout pro zastavování.

            Zastavované zóny jsou pro psa nejpochopitelnější v pozici 2on2off (přední nohy na zemi, zadní nohy na překážce), kdy má naprosto jasno, kde má zastavit. Tuto pozici lze nacvičit doma, např. na krabici nebo na schodech (viz článek Agility bez překážek – příprava štěněte), případně pak přejít na prkno opřené na jedné straně o nějaký předmět a simulující tak sestupnou část překážky. Zastavování lze nacvičit také na target, který se později odstraní. Už v domácím prostředí se dá natrénovat rychlé samostatné provedení nezávislé na pozici a pohybu psovoda. Převedení dobře naučeného cviku na kladinu, případně na áčko, je obvykle snadné. Jen stále musí platit pravidlo, že pes běží na zónovou překážku jen proto, aby na konci udělal pěknou zónu! Tolerování nepřesné pozice, předčasné vypouštění ze zóny nebo nedostatečné odměňování prvku vede k tomu, že pes znejistí a zpomalí nebo zóny odflakuje.

            I sbíhané zóny lze připravit doma nebo na zahrádce, podmínkou je ale prkno takové délky, aby se na něm pes rozběhnul. K výcviku lze použít např. kobereček jako target, který se pes učí přebíhat – později ho klademe na konec prkna. Z tréninkového hlediska náročná, ale ve výsledku efektní i efektivní je metoda Silvie Trkman, kdy se pes učí nejprve běhat po rovném prkně, pomocí klikru je upozorněn na správný krok a prkno se postupně zvedá. U sbíhaných zón je obecně důležité pracovat v maximální rychlosti a naučit psa táhnout vpřed. Odměna musí přijít až několik metrů za zónou, aby pes na zóně nezpomaloval a soustředil se na práci nohou. Sbíhání s pomocí regulátorů kroku nebo oblouků je třeba učit přímo na překážkách a vyžaduje mnoho opakování, aby si pes zafixoval určitý pohyb.

            Houpačka je překážka, se kterou má mnoho malých psů problém, protože se pod jejich malou vahou sklápí pomalu. U citlivějších nebo přímo bojácných šeltií navíc může přijít strach z pohybu prkna nebo z rány při dopadu prkna na zem. Je třeba počítat s tím, že různé houpačky se od sebe liší a některé jsou velice hlučné! Na to všechno lze ale štěně připravit, naučit ho záměrně pohybovat předměty, chodit po různých površích, pracovat na nestabilních místech (gymnastický míč, prkénko podložené srolovaným ručníkem). Pokud pes pochopí, že právě on určuje pohyb houpačky, že způsobuje její hluk a že za to je odměňován, nebude se této překážky bát. Pes by měl mít také od začátku práce na zónovkách jasno, jestli nabíhá na houpačku nebo na kladinu, protože to sám jen těžko rozliší. Pokud se tuhle informaci dozvídá pozdě, může to vést ke zpomalování na kladině nebo naopak k přelétnutí houpačky. Při správném provedení pes přeběhne houpačku co nejrychleji až na konec, kde zastaví a vydrží až do jejího sklopení k zemi. Někteří psi mají tendenci opouštět houpačku ještě před dopadem na zem, proto je potřeba i u zkušeného psa v tréninku vyžadovat zastavení a výdrž na zóně, u větších šeltií je možné i zde naučit pozici 2on2off (pro malé lehké šeltičky je ale tahle varianta nepříjemná, protože houpačka se vrací vzhůru a psa zvedá).

Odměny na parkuru

            Stejně jako jsme odměňovali štěně za všechny přípravné cviky doma, musíme být i na cvičišti připravení ho dobře odměnit za všechno nové, co ho chceme naučit. Stále platí zásada, že za nové nebo obtížné cviky patří psovi co nejatraktivnější odměna, zatímco za známé dobře naučené věci dáváme odměnu menší hodnoty. Při prvních návštěvách cvičiště počítáme s tím, že se jedná o neznámé rušivé prostředí a vybavíme se tím nejlepším, co by štěně mohlo chtít.

            Ideální je, pokud náš pes chce hračky i pamlsky. Pak můžeme využít obojí. Pamlsky se nejlépe uplatní v situacích, kdy se má pes uklidnit a přemýšlet, naopak hračky jsou určené pro chvíle, kdy chceme odměnit a udržet nadšení a rychlost.

            Měli bychom mít možnost odměnit psa z ruky (v situacích, kdy se učí všímat si psovoda a stáhnout se k němu) nebo naopak na větší vzdálenost (když se učí soustředit vpřed). V prvním případě jsou nejlepší pamlsky nebo přetahovací hračka, v tom druhém je ideální hračka, která se dobře hází. K hračce položené na zemi psi obvykle neběží takovou rychlostí. U psa, který chce jen pamlsky, lze využít misku s odměnou – vysílání k misce je dobré naučit předem. Někteří trenéři využívají tzv. „double-handling“, tedy pomocníka na konci sekvence, který psa volá a odmění.

            Mnoho agiliťáků odměňuje psa vždy až na konci sekvence, kterou si předem naplánovali. Tento přístup je logický pro psovoda, pes se však z něj moc nedozví. Pro neustálé zlepšování jednotlivých prvků je prospěšné psa odměnit ihned poté, co se mu něco podařilo. A to i za cenu nedokončení naplánované sekvence. Takto lze např. zpřesňovat stahování kolem bočnic nebo ocenit správnou reakci na slovní povel. Časté odměňování zónovek je nutností. Při tréninku lze využít klikr, který přesně označí vydařený okamžik – psovod ale musí zvážit, jestli je opravdu schopný v běhu s klikrem pracovat.

Čeho se vyvarovat

            Zbytečný spěch při tréninku jednotlivých překážek je ta hlavní chyba, která může v počátcích tréninku nastat, zvlášť pokud se psovod snaží naučit psa věci, na které pes není vůbec připravený. Je třeba myslet na zdraví psa a uvědomit si, že uspěchaný výcvik nepřinese žádná pozitiva. Přetahování tříměsíčního štěněte přes áčko k ničemu nevede, dospělý pes stejně bude mít úplně jiný styl pohybu přes zónovky a o práci na nich se takto nic nenaučí. Podobně je to se slalomem – malý pes se sice na rozdíl od velkého plemene mezi tyčkami tolik neohýbá, takže zde zřejmě nejsou tak velká zdravotní rizika, ale jak štěně roste, mění se jeho pohyb a teprve po ukončení rychlé fáze růstu a zpevnění těla si může pes ve slalomu „najít“ vyhovující pohyb, který mu umožní rychlé vlnění mezi tyčkami.

            Mnoho psovodů se příliš brzo pouští do dlouhých nebo příliš obtížných sekvencí v netrpělivé touze si konečně „něco pořádného“ zaběhat. Zvlášť pokud na některých cvičištích trénují štěňátka a začátečníci společně s pokročilými, je těžké odolat. Nezkušený tým se pak v obtížných situacích beznadějně zamotává, psovod se na psa zlobí, pes nerozumí své práci a agility ho těžko může bavit. Sebevědomější psi si v takových podmínkách začnou běhat vlastní tratě a ztratí důvěru v pokyny psovoda, opatrnější typy buď zpomalí a neustále se ujišťují o tom, co bude následovat, nebo je trénink natolik stresuje, že začnou překážky odmítat a z parkuru odcházejí. Aby nedošlo k tomu, že zradíme důvěru psa a narušíme vzájemné pouto, měla by vždy obtížnost tréninku odpovídat tomu, co je pes schopný bez zpomalování a znejistění zvládnout.

            Rozhodně se na parkuru (stejně jako jindy při cvičení se psem) vyvarujeme zbytečně negativních projevů. Agility je sport, kde od psa očekáváme velmi náročnou kombinaci spolupráce a samostatnosti, navíc v plné rychlosti – aby tak pes skutečně pracoval, musí mít velkou sebedůvěru a zároveň velkou důvěru v psovoda. Při neustálém nespokojeném opravování, okřikování a zveličování chybiček pramenících z nezkušenosti a mladického nadšení psa nikdy nedosáhneme souhry v plné rychlosti. Navíc je třeba myslet na to, že chyby v agility jsou téměř vždy chybami psovoda nebo trenéra, i když někdy nelze tyto chyby odhalit na první pohled.

Co se ještě hodí

            Kdo má v plánu jezdit na závody agility, na výcvikové tábory nebo víkendové tréninky, rozhodně se mu vyplatí myslet už předem na pohodlí psa na podobných akcích. Je třeba připravit pejska na dopravu na závody – zvlášť pokud máme cvičiště „za rohem“ a chodíme tam pěšky, je dobré nacvičit bezproblémovou jízdu autem (nebo hromadnou dopravou), aby se nestalo, že pes nepřipravený na podobné cestování bude z přesunu na závody nebo na trénink vystresovaný.

            Je skoro nemožné udržet psa na celodenní akci čerstvého a soustředěného, pokud bude po celou dobu jen s námi na vodítku nebo přivázaný někde s výhledem na jiné cvičící psy. Nepostradatelnou pomůckou agiliťáka je tedy skládací látkový „domek“ (pro mírné pejsky) nebo klec (pro šílence, kteří látkové domky bourají). Do které kategorie pejsek spadá, je bohužel předem velmi těžké odhadnout. Dobré je, pokud se štěně s pobytem v kleci seznámí už předem a naučí se odpočívat uvnitř i několik hodin.

            Zvlášť při vícedenních akcích s pobytem mimo domov je možné narazit na spoustu drobných komplikací, které můžou ovlivnit schopnost psa pracovat. Problém může nastat s pitným režimem (pes nechce cizí vodu apod.) nebo s celonočním ťapkáním po pokoji či stanu místo odpočinku. Podobným starostem lze přitom předejít tím, že pejsek bude na podobné věci už od štěněcího věku připravený. Ideální je brát štěně od začátku sebou všude, kam to je možné, a dovolit mu zažít co nejvíc různých situací, aby ho nic nemohlo rozhodit. Pes agiliťák by zkrátka měl být parťák do nepohody, vždy připravený na společnou akci a zábavu.                      

                                                                                                                      Bc. Jana Zemková